Jak se po delší době v cizině adaptovat na českou kulturu

Byli jste déle než půl roku v zahraničí? Poslední týdny jste se už těšili do Čech? Na každodenní komunikaci v češtině, na český smysl pro humor, na chuť polomáčených sušenek, na Váš domov v Čechách, na Vaši rodinu a na přátele. Teď jste konečně tady, a není to takové, jak jste si to vysnili. Ale proč?

Nejste sami, kdo se takhle cítí. Po příjezdu do nové země máme často tendenci srovnávat, co se nám na Čechách nelíbí, a částečně si idealizovat náš nový domov. Adaptační proces v cizí zemi můžeme znázornit křivkou spokojenosti ve tvaru V. Po pár týdnech se často začnou hromadit malé frustrace spojené s novou zemí. Unavuje nás komunikace v cizím jazyce, cítíme se sami. Tím se nenápadně dostáváme na pomyslné dno V-křivky. Mnoho lidí tato doba “zocelí”, stanou se flexibilnější, sebevědomější, najdou si nové přátele a funkčnější denní “rutinu”. A spokojenost na křivce opět stoupá vzhůru. 

Až doposud to vše zní logicky. Překvapivé ale je, že po návratu do Čech se často celý adaptační proces opakuje. A tím naše V-křivka dostává tvar W. Čím je způsobený další emoční sestup, když se přece vracíme ke svému? Převážně vysokými očekáváními, romantickou idealizací naší země, a hlavně “nepochopením” ze strany naší rodiny a přátel. Jak ale napovídá samotné písmeno W, i při návratu do rodných Čech končí tento příběh ve většině případů pozitivně.

Velkým osobnostním růstem. Porozuměním, že naše zahraniční zážitky nelze sdílet s nejbližšími lidmi, pokud si oni sami neprošli podobnou situací. A zadostiučiňujícím pocitem, že jsme načerpali neocenitelné zkušenosti, které náš život navždy obohatily. Výzkumy zahraničních studentů navíc ukazují, že už "pouhá" znalost adaptačního procesu, pocit, že v tom nejste sami, pomáhá překonat těžké chvíle.